Sabriel

3. října 2009 v 14:20 | Nessa |  Knížky

Garth Nix - Sabriel


Obsah:

Svět, ve kterém Sabriel žije by se dal rozdělit na dvě části - Staré království, kde žijí nejrůznější tvorové, magie číhá na každém kroku a smrt není ničím neobvyklým a Ancelstierre, svět obyčejných lidí s moderní technikou. Tyto dva zcela odlišné světy dělí magická hranice - Zeď.
Sabriel studuje na dívčí škole v Ancelstierre, ale její původ sahá daleko do Starého království. Její otec je Abhorsen - člověk, vládnoucí mečem, výsadní magií a sedmi zvonky s neobyčejnou silou, které dokáží například spoutat mrtvé a vrátit je za hranice živého světa.
Jednoho dne přijde posel a Sabriel obdrží právě tyto zvonky a meč. Znamená to jediné - s jejím otcem se něco stalo a Sabriel se proto vypraví do Starého království. V umění Abhorsenů sice není úplným nováčkem, ale i tak se musí hodně věcí naučit. Cestou na ni číhá mnohé nebezpečí, ale také dva noví spolucestující - kocour Macek, který je ve skutečnosti nebezpečný tvor spoutaný Abhorseny a tajemný mladík jménem Prubíř.
Sabriel se sice s otcem setká, ale jak oba Abhorseni dobře ví, smrt nejde zastavit a Sabriel se stává nástupkyní svého otce. Je pouze na ní, aby zachránila Staré království před démonem Kerrigorem. Rozhodně to nebude jednoduché...

Můj názor:
Knihu mám velice ráda, patří podle mě k autotovým nejzdařilejším. Postavy jsou věrohodné a děj taky - občas jde všechno dobře, ale jindy se nic nedaří a ať je to tak nebo tak, všechno má své následky. Smrt je v této knize poměrně časté téma, ale všechno je pojato přirozeně a máte pocit, že to nemohlo být jinak. Hlavní postavy jsou sice hrdinové, ale neznamená to, že zázračným způsobem vybruslí z každé situace. Ztráty potkávají všechny a hrdinové téhle knihy se jim rozhodně nevyhnou a to je dobře, působí to pak dostatečně realisticky. Scény, kdy se Sabriel vydává do Smrti, která je popsaná jako území s řekou a několika branami, jsou opravdu hodně povedené a nesmírně napínavé - mám je skoro nejradši z celé knihy. Závěr je taky jak má být - vyvrcholení celého zajímavého díla. Styl autora je velmi čtivý a postavy si určitě oblíbíte. Celý děj je do detailu promyšlený stejně tak charaktery postav i místa, na které se během putování dostanou.

Úryvek:
"Mám zlomenou nohu," hlesl Prubíř ústy zkřivenými bolestí. Naklonil hlavu směrem k zejícímu otvoru ve stěně. "Utíkej, Sabriel. Dokud má práci. Utíkej na jih. Začni žít normálním životem…"
"To nemůžu," namítla Sabriel něžně. "Jsem Abhorsenka. Navíc jak bys mohl utíkat se mnou, když máš zlomenou nohu?"
"Sabriel…"
Ale Sabriel se už otočila. Zkušeným hmatem zvedla Astarael, aby nezazvonil. Ale opatrnosti nebylo třeba, protože zvon byl zanesen prachem, jeho hlas zmlkl. Čistým tónem měl opět zaznít, až bude za souhry trpělivosti, kouzel a pevných nervů zase vyčištěn. Sabriel se na něj chvíli dívala, potom jej opět zlehka položila na zem.
Meč jejího otce ležel jen několik kroků opodál. Zvedla jej a sledovala, jak po čepeli ubíhají Výsadní symboly. Tentokrát nevykreslovaly obvyklý nápis, ale sdělovaly: "Zřel mne Clayr, stvořil mne Tvůrce Zdi, Král mne zakalil, Abhorsen mne třímá, aby Životem nemohli kráčet Mrtví. Neboť zde nevede jejich cesta."
"Zde nevede jejich cesta," zašeptala Sabriel. Zaujala obrannou pozici a nahlédla do chodby na svíjející se masu tmy, na Kerrigora.

 

Garth Nix

3. října 2009 v 14:13 | Nessa |  M - R
Série Staré Království:
2. Lirael
3. Abhorsenka

Město Ember

26. července 2009 v 21:52 | TePa |  Knížky

Jeanne DuPrau - Město Ember


Obsah:

Město Ember leží pod zemí a jako takové nemá žádný zdroj osvětlení. Žádné Slunce, žádný Měsíc, žádné hvězdy. A tak je jejich "nebe" poseto haldou žárovek, které poslední dobou přestávají fungovat a začínají nebezpečně poblikávat. Navíc se tyto nehody stávají příliš často, než aby je obyvatelé města mohli ignorovat. Někdy nastane tma na několik minut a všichni setrvávají v hrůzoztrašné tmě a čekají na rozsvěcení.
Mezitím probíhá Den rozřazení. Kupa dvanáctiletých dětiček sedí na židlích, před starostou jediného podzemního města - Emberu - a očekává, jakou práci dostanou jako první. Je to něco jako zvyk. Děti dostanou první práci, a pak si mohou vybrat jinou. Mezi těmito dětmi je i Lina a Doon. Dávní rozkmotření přátelé.
Zatímco Lina doufá, že dostane práci Posla, který běhá po městě a rozesílá zprávy (jako sms;), Doon sní o tom, že by mohl Emberu pomoci od zkázy, která ho čeká. Je to technický typ, doufá, že pochopí elektriku a na čem funguje generátor, který je zásobuje světlem. Nakonec to ale všechno dopadne jinak.
Lina se má stát údržbářem a Doon Poslem. Nakonec si práce vymění a Lina získává své vysněné místo. Utíká po městě, rozesílá zprávy, zatímco Doon v odpadních šachtách objeví vchod ke generátoru. Je zvědavý a snaží se tam dostat.
Linina sestra zatím pojídá nějaký starý dokument a sama Lina zjistí, že je to úniková cesta z Emberu pro případ, že přestane fungovat generátor. Svěří se s tím Doonovi a doufá, že jí nějak pomůže. Společně tedy promýšlejí plán, jak se dostat ven, párkrát trasu projdou zkusmo a nakonec to zkusí na ostro :)
Podaří se jim dostat ven? Ví o tom starosta a co mezitím plánuje? Čtěte a dozvíte se :)

Můj názor:

U této knihy jsem si první všimla obalu - koneckonců žárovku neuvidíte na každé fantasy knize. Přečetla jsem si stručný obsah a napadlo mě, že to zkusím, i když to není úplně můj šálek kávy. Samozřejmě, že je to určeno spíš pro ty, kdo začínají s tímhle žánrem, ale je to milý příběh, který má zápletku a už jen to, že dvě děti - z nichž jeden je inteligentní a pálí mu to - se vydávají vstříc novému světu, o kterém nic neví.
A když vidí, že jim nepomůže správa města a snaží se to zkusit na vlastní pěst... Neponechávají nic osudu, vědí, že musí něco udělat, než se Ember ponoří do tmy... Je to příběh přátelství, odvahy a obětavosti a pokud si vás tato kniha nezíská, budu to považovat za neuvěřitelné:)

Úryvek:
 


Jeanne DuPrau

26. července 2009 v 21:22 | TePa |  A - F
Kniha města Ember:
1. díl - Město Ember

Andělé smrti

17. července 2009 v 23:23 | Nessa |  Knížky

Andělé smrti - Meg Cabot


Obsah:

K Suze přijela na návštěvu kamarádka Gina. Na jednu stranu je Suze šťastná, protože ji dlouho neviděla. Na druhou má o osobu víc, před kterou musí tajit nejen svou "práci" ale i sto padesát let starého ducha mladého španěla, který žije v jejím pokoji.
Suze tráví s Ginou den na pláži, když se objeví další problém - čtveřice duchů v plesových šatech. Ti čtyři byli na své škole hvězdy - sportovní rekordman a předseda studentské rady Josh, kterého vzali na Harvard, modelka a miss školy Carrie, kapitán fotbalového mužstva Mark a kapitánka roztleskávaček a držitelka stipendia Felicia. A všichni teď byli mrtví, narazilo do nich v nepřehledné zatáčce auto a shodilo je z útesu. Onen vůz řídil Micheal Meducci, Suzin spolužák, kterého mají všichni za troubu. Čteřice věří, že je ze závisti srazil Micheal schválně - a chce se mu pomstít.
Suze proto musí dávat na Micheala pozor, jenže ten si to vyloží trochu jinak. A Suze je z toho docela na prášky. O to víc, že někdo, o koho má zájem ona, dál straší v jejím pokoji a vůbec to nevypadá, že by ji bral jinak, než jako kamarádku, které občas zachrání život.
Jak čas běží, ukáže se, že věci vůbec nejsou takové, jaké se zdají a Suze má na krku pěkný průšvih..


Můj názor:

Tenhle díl mám moc ráda - děj je fakt zajímavý a vztah mezi Suze a Jessem se posouvá dál. Ne o moc, protože většina snahy jde z její strany, ale posun v Suzině myšlení tam zřetelný je. Lidi jako Carrie, Josh, Mark a Felicia jsou všude, takže není těžké si je představit. Myslí, že jsou středem vesmíru a nic není jen náhoda, prostě se jim chtěl někdo pomstít. Je na vás, jaký postoj k věci zaujmete vy a které straně budete věřit. Je to taková oddechovka, nic vážného nečekejte. Suze je typická mladá holka s tunou problémů a její pohled na věc je řekněme dost originální. Kniha v sobě skloubila jak humor, o který není nouze, tak akci a napětí především u konce, když příběh vygraduje a Suze jde o krk.

Úryvek:

Potřebovala jsem se nutně nadechnout, takže jsem následovala poslední bublinky z Feliciina zaječení a vynořila se nad hladinu stejně jako všichni čtyři duchové.
A tak jsme vystrčili hlavy nad vodu a dívali se po sobě: já, Josh, Felicia, Mark a Carrie s úplně bledým obličejem.
"Prokrista," vyrazila Carrie. Její zuby, na rozdíl od mejch, vůbec nedrkotaly. "To je ta holka! Ta od Jimmyho! Já vám říkala, že nás vidí."
Joshův zlomenej nos už dostával barvu rajčete - dokonce i když jste mrtví, může vás taková zlomenina sakra bolet.
"Hele," oslovil mě, když jsem vedle něj šlapala vodu, "tohle není tvoje věc, jasný? Dej od toho pracky pryč!"
Pokusila jsem se vyslovit bez drkotání: "No ne, fakt? Tak mě teďka poslouchejte. Já jsem mediátor, a vy čtyři máte na výběr. Buď se můžete posunout do dalšího života se zubama, nebo bez zubů. Tak co si vyberete?"
Jenže moje vlastní zuby o sebe narážely tak hlasitě, že místo důraznýho projevu ze mě vyšlo jen: "O e, ak? Aee ooueje -"
Asi si to dovedete představit.
Ale jelikož mediátorská technika otce Dominika zvaná přesvědčování tady evidentně selhávala, přesedlala jsem na jinou. Místo projevů jsem popadla provaz z chaluh, kterej předtím obtočili kolem krku Michaelovi, a mrskla ho směrem k oběma holkám, který šlapaly vodu blízko sebe. Vypadaly pořádně překvapeně, když zjistily, že se chytly do lasa jako páreček mrožů.
Fakt nedovedu vysvětlit, co jsem v tu chvíli zamejšlela. Nejspíš jsem je chtěla, i když jsem si to pro sebe v duchu sesumírovala jen hodně mlhavě, odtáhnout blíž ke břehu, abych se tam s nima mohla vypořádat s pevným dnem pod nohama.
Holky škubaly krkama a snažily se osvobodit, ale kluci se ke mně nebezpečně přiblížili.

První přichází tma

17. července 2009 v 17:34 | TePa |  Knížky

Richard Scott Bakker - První přichází tma


Obsah:

První díl trilogie Princ ničeho - První přichází tma (z anglického originálu - The Darkness That Comes Before) začíná ukázkou s historie země, ve které se náš příběh odehrává. Letopočty se tam odvíjí podle Klu, svaté knihy.
Anasurimbor Kellhus, jež je vyslán svým vlastním snem, aby se vydal do svatého města Šimehu a zabil svého otce. Mnich, jež dokáže číst v lidských tvářích a ten, jemuž se každý klaní, aniž by měl nějaké zvláštní opodstatnění. Kellhus přesně nechápe, čím by to mohlo být. Stačí, když se na někoho podívá. Cítí, jak v každém vzbuzuje určitý druh úcty. On však má svou posedlost - cíl své cesty.
Achamian, o němž je další část knihy, je čaroděj Mandátovy školy. Skoro žádný člověk k nim nechová úctu, navíc ho každý večer pronásledují sny o minulosti. Sny o tom, jak umírá jeden z Anasurimborů a stále opakuje, že jeho krev se navrátí před začátkem Druhé Apokalypsy. Akka je zvěd, ale jako každý druhý ví, že jako takový stojí za starou bačkoru. Ať dělá, co dělá, každý ho prohlédne. Je to taky koneckonců jenom postarší obtloustlý muž, navíc ještě zamilovaný do prostitutky ze Sumny a tuší, že se blíží Svatá válka, kterou má na svědomí šriáh (nejhlavnější hlavoun věřících) Mathaniet, kterého má sledovat. Právě kvůli tomuto úkolu, zemře jeho bývalý žák Inrau a Akka si to snad nikdy nepřestane vyčítat.
A pak přichází na scénu Ikurei Xerius III. Pošetilý císař, který si myslí, že jeho totálně bláznivý plán o znovuzískání jeho země může vyjít. Pevně věří tomu, že jeho synovec - předčasně vyspělý a maximálně inteligentní vojenský génius, jež získal první místo v žebříčku arogance : Ikurei Konfas - si netroufne ho sesadit. To však není tak docela pravda, protože Xeriova matka a Konfasova babička pomalu tahá za provázky a snaží se svého vnuka donutit, aby se sám ujal vlády. Konfas však váhá. Je schopen sesadit císaře?
Další část knihy je o prostitutce Esmenet. Ta už je na své povolání poněkud stará a navíc, když se k ní dostaví zákazník, řekněme poněkud divný zákazník, a začne se poptávát po Akkovi, uvědomí si, jak hodně dotyčného zná a miluje. Vydává se tedy na dlohou pouť. Sama. A to jen proto, aby mu řekla, že je do něj zamilovaná a nemůže bez něj být. Během cesty se jí ujme tajemný velitel jakési gardy, kterého ovládá další tajemná bytost, o které se toho v knize moc nedozvíme. Každopádně nakonec potkává Akku, který je natolik u vytržení z toho, co zjistil, že si jí ani nevšimne.
Další část je o bojovníkovi Cnaiürovi z kmene, jež uznává pouze zvyklosti. Toho vyvraždí Konfasova armáda, společně se všemi ostatními příslušníky kmene a jemu jedinému se podaří uniknout. Je inteligentní, zná spoustu vojenských taktik a když navíc pozeji potkává Kellhuse, vzniká nám vražedná kombinace. Oba na své pouti za vraždou Kellhusova otce přemýšlí o tom, jak by mohli zabít jeden druhého.
A poslední část je o propukající Svaté válce. Na jedné straně stojí snad Maithanet, ale nikdo si tím není jistý. Jak tato válka dopadne? Čert ví, protože o tom snad vypoví další dvě knihy;)

Můj názor:

Tato kniha mi učarovala. Je plná úvah nad obyčejnými věcmi, které snad v hloubi duše známe sami. Zároveň nám odhaluje tolik nových, nutí nás k zamyšlení. Třeba na některé závěry v knize dojdeme sami a když ne, Bakker nám všechno vysvětlí. Řekne nám, co za tím stálo a nadhodí další otázku. Někdy si dokonce sami myslíme, že jsme otázku zodpověděli sami, protože postavy mají spoustu podobných vlastností, i když jsou prakticky každá jiná.
Možná se uprostřed čtení přistihnete, jak se s nějakou z nich stotožňujete a říkáte si: Ano, zachoval/a bych se úplně stejně. Je to zvláštní, přitom sám Bakker později říká, že studoval filozofii, takže se asi není čemu divit, že má prokouklé i čtenáře, které v životě neviděl.

Úryvek:

To místo bylo tak čisté. Kolem něho svištěly šípy. Zachytil jeden ve vzduchu a pozorně si ho prohlédl. Byl teplý, jako by ho někdo tiskl na kůži. Pak se mu v ruce ocitl meč. Třpytil se v prostoru kolem něho, přivlastňoval si jej jako větve stromu. Přihnali se - temný příval - a on byl najednou před nimi, přichystaný pravě v okamžiku, který nemohli předvídat. Kaligrafie výkřiků. Tupý náraz ohromeného těla. Utnul extázi v jejich nelidských obličejích, vstoupil mezi ně a sfoukl jejich tepající srdce.
Neviděli, že ten okamžik je svatý. Měli jen hlad. Naproti tomu on byl jeden z Připravených, Dunyain, a všechny události se mu poddávaly.
Couvli a přestali skučet. Chvíli se tlačili kolem něho - úzká ramena, psí hrudníky, smradlavé kůže a náhrdelníky z lidských zubů. On trpělivě čelil jejich hrozbě. Okamžik klidu.
Pak utekli.
Sklonil se k tomu, který se ještě kroutil u jeho nohou, a zvedl ho za krk. Krásnou tvář staženou vztekem.
,,Kuz´iniriška dazu daka gurankas..."
Plivlo to na něho. Připíchl to mečem ke stromu. Pak ustoupil. Tvor vřískal a mlátil sebou.
Co jsou zač?
Za zády mu zafrkal kůň, zadupal ve sněhu a ledu. Kellhus vytáhl meč a prudce se otočil.
V plískanici bylo koně a jezdce vidět jen jako šedé siluety. Kellhus se díval, jak se pomalu blíží. Stál na místě. Rozcuchané vlasy mu zmrzly do maličkých klů, které o sebe ve větru ťukaly. Kůň byl vysoký nějakých osmnáct dlaní a černý. Jeho jezdec byl zahalený v dlouhém šedém plášti s vyšitými nevtíravými motivy - abstrakcemi obličejů. Na hlavě měl helmici bez chocholu, která mu zakrývala tvář. Silný hlas promluvil kuniürsky:
,,Vidím, že nemáš být zabit."
Kellhus mlčel. Byl ve střehu. Déšť vydával zvuk jako unášený písek.
Postava sesedla z koně, ale udržovala obezřetnou vzdálenost. Rozhlédla se po nehybných tělech, jež se povalovala kolem.
,,Vyjímečné," konstatoval cizinec a upřel na něho zrak. Kellhus zahlédl pod helmicí třpyt očí. ,,Určitě máš jméno."
,,Anasurimbor Kellhus," odpověděl mnich.
Ticho. Kellhusovi se zdálo, že cítí zmatek, zvláštní zmatek.
,,Ono to mluví," zamumlal nakonec muž. Přišel blíž a zadíval se na Kellhuse. ,,Ano," řekl. ,,Ano... Nedobíráš si mě. Vidím v tvém obličeji jeho krev."
Kellhus opět mlčel.
,,Taky máš Anasurimborovu trpělivost."
Kellhus se na něho pozorně zadíval a všiml si, že na mužově plášti nejsou našité stylizované tváře, ale skutečné tváře, jejichž rysy se narovnáním pokřivily. Muž pod pláštěm byl mohutně stavěný, chráněný silnou zbrojí. Podle toho, jak se choval, neměl ani trochu strach.
,,Zjevně jsi student. Poznání je síla, že?"
Tenhle nebyl jako Leweth. Ani trochu.
Plískanice dál neúnavně stahovala mrtvé do studeného sněhu.
,,Neměl by ses mě bát, smrtelníku, když víš, kdo jsem? Strach je také síla. Síla pro přežití." Postava ho začala obcházet. Pozorně při tom našlapovala mezi tuhnoucí končetiny zabitých Sranků. ,,To odlišuje tvoje a moje plemeno. Strach. Neodbytné, vlezlé nutkání přežít. Pro nás je život vždycky... rozhodnutí. Pro vás... Řekněme jenom, že rozhoduje on."
Kellhus konečně promluvil: ,,V tom případě se zdá, že rozhodnutí je na tobě."
Postava se zarazila. ,,Ach, posměch!" řekla opovržlivě. ,,Jediná věc, kterou máme společnou."
Kellhus provokoval záměrně, ale nepřineslo to valný výsledek - alespoň zpočátku to tak vypadalo. Cizinec náhle sklonil skrytou tvář a zakýval hlavou sem a tam, jeho brada přitom zůstávala na místě. ,,Dobírá si mě!" zamumlal. ,,Ten smrtelník si mě dobírá... To mi připomíná, připomíná..." Chvíli zápolil s pláštěm, už uchopil jeden znetvořený obličej. ,,Tohohle! Och, drzoun - s tím byla zábava! Ano, vzpomínám si..." Pohlédl na Kellhuse a zasyčel: ,,Vzpomínám si!"
A Kellhusovi se dostalo prvního poučení z tohoto setkání. Nečlověk. Další Lewethův zhmotněný mýtus.
Postava s důstojnou rozvážností vytáhla široký meč. Ve tmě nepřirozeně zářil, jako by odrážel slunce z nějakého jiného světa. Muž se otočil k jednomu z mrtvých Sranků a plochou stranou meče ho převalil na záda. Jeho bílá kůže začínala tmavnout.
,,Tento Srank - jeho jméno bys nedokázal vyslovit - byl náš elju... ,kniha´, řekl bys ve svém jazyce. Nejoddanější zvíře. Bez něho na tom budu špatně - alespoň nějaký čas." Přejel pohledem po ostatních mrtvých. ,,Jsou to opravdu ohavná, zlá stvoření." Znovu se podíval na Kellhuse. ,,Ale velice... památná."
Škvíra, kterou se Kellhus rozhodl prozkoumat. ,,Tak málo zbylo. Žalost pohledět," poznamenal.
,,Ty mě lituješ? Pes se odvažuje litovat?" Nečlověk se řezavě rozesmál. ,,Anasurimbor mě lituje! A dobře dělá... Ka´cunuroi souk ki´elju, souk hu s´jihla." Odplivl si a ukázal mečem na okolní mrtvé. ,,Tihle... tihle Srankové jsou teď naše děti. Ale dřív! Dřív jste byli naše děti vy. Nám vyřízli srdce, a tak jsme si hýčkali vaše. Společníci ,slavných´nonsirajských králů."
Nečlověk postoupil blíž.
,,Ale to už neplatí," navázal. ,,Jak přibývaly věky, někteří z nás potřebovali uložit do paměti víc než vaše dětinské rozmíšky. Někteří z nás potřebovali intenzivnější krutost, než jakou mohly poskytnout vaše spory. Velká kletba našeho plemene - víš to? Ovšem, že to víš! Který otrok by se neradoval z ponížení svého pána, hmm?"
Vítr ho zavinul do jeho šedého pláště. Udělal další krok.
,,Ale vymlouvám se jako Člověk. Prohra je vepsaná do samotné země. My jsme jenom její nejdramatičtější připomínka."

Devátá stezka

17. července 2009 v 11:04 | Nessa |  Knížky

Devátá stezka - Meg Cabot



Obsah:

Suze se na párty seznámí s Tadem Beaumountem. Všechno jde fajn, ale jen do doby, kdy její kamarádka Cee Cee začne na internetu pátrat po informacích o jeho otci. Zjistí, že měl důvody přát si, aby zmizeli jistí lidé, kteří následně zemřeli... Všechno se zamotává a nutno říct, že Ted nemá o ničem ani ponětí.
A pak, když je Suze u Tada doma.. se všechno zvrtne. Tad nadopovaný práškama se svalí do bezvědomí a Suze se pokusí zneškodnit jeho otce. A podaří se jí to.. Objeví se Tedův strýc, který vypadá jako spása, ale opak je pravdou. Tadův otec za nic nemohl, za vším stál jeho bratr Marcus.
Suze se to později pokusí Tadovi říct, ale ten jí nevěří. A Marcus bere věci do vlastních rukou - Suze toho totiž ví až moc a navíc to řekla Tadovi. Marcus ji unese do domu Beaumontových, kde leží taky (znovu) omráčený Tad. Podle jeho plánu mají Sue a Tada najít utonulé v moři - zkoušeli vodní sporty za špatného počasí a vymklo se jim to z rukou. Ale Suze se jen tak nevzdá a rozhodně nehodlá dělat, co si Marcus vymyslí. S pomocí Jesseho se ze všeho dostane, ale pak se stane něco, s čím nikdo nepočítal - dům začne hořet. Všichni se naštěstí nějak dostanou ven a Suze má další případ z krku.
Doma to ale nevypadá dobře - Suze dostane domácí vězení. Světlým bodem je jen blízká návštěva kamarádky Giny.

Můj názor:

Tenhle díl není můj nejoblíbenější, ale i tak stojí za to. Suze s Jessem začínají spolupracovat, ale to neznamená, že je jejich vztah bez mráčku. Suze taky čím dál tím hůř skrývá svou "práci" před svou rodinou a výsledkem je mimo jiné i její domácí vězení. Děj ale není v rámci celé série nijak zásadní, spíš dává podklad pro další díly.

Ukázka:

"Co má proboha," uslyšela jsem Jesseho hlas, "tohle znamenat?"
Otočila jsem se k němu. Neviděla jsem ho od tý doby, co jsme se včera tak pohádali. Opíral se o čelo mojí postele - mamka mi zařídila komplet dívčí ložnici se vším všudy, takže postel měla nejen čela, ale i baldachýn s nařasenejma závěsama a tyhlety serepetičky - a pozoroval ostražitě Hřebíka, jako by to byla nějaká tajemná forma života z jiný planety.
"To je kočka," zamumlala jsem. "Nemám ji kam dát. Je to jen na chvíli, než jí najdu novej domov."
Jesse se na Hřebíka pochybovačně zadíval. "Opravdu myslíš, že je to kočka? Nikdy jsem neviděl kočku, která by vypadala takhle. Vypadá spíš… spíš jako ten menší kůň, víš, jak se jim to říká? Poník. Ano. Jako poník."
"Je to určitě kočka," namítla jsem. "Hele, Jesse, mám problém."
Podíval se na kocoura. "To vidím."
"Ne kvůli kočce," řekla jsem rychle, "ale kvůli Tadovi."
Jesseho tvář - vypadal uvolněně, dokonce se lehce usmíval - se jako mávnutím proutku zachmuřila. Kdybych si nebyla jistá, že mě bere jen jako kamarádku, přísahala bych, že žárlí.
"Je tam dole," spustila jsem rychle, než na mě Jesse mohl zase vytáhnout to svoje dovolilas-mu-moc-na-první-schůzce. "Se svým otcem. Chtěj, abych s nima jela na večeři. Nemůžu se z toho vyvlíknout."
Jesse zamumlal něco španělsky. Podle toho, jak se tvářil, to rozhodně nebylo nic ve smyslu, že je mu líto, že ho taky nepozvali na žvanec.
"Problém je v tom," pokračovala jsem, "že jsem dneska zjistila o panu Beaumontovi pár věcí, co mě trochu… no, znervózňujou. Takže, prosím tě, můžeš pro mě něco udělat?"
Jesse se narovnal. Vypadal dost překvapeně. Ještě nikdy za tu dobu, co se známe, jsem ho nepožádala o pomoc.
"Samozřejmě, querida," souhlasil a mně začalo srdce tlouct až někde v krku, jako to dělalo vždycky, když Jesse vyslovil to slovo. A to jsem vlastně ani pořádně nevěděla, co znamená.
Proč jsem tak dojatá?
"Podívej," vysvětlovala jsem a hlas mi skřípal ještě víc než normálně, pokud je to vůbec možný, "jestli se nevrátím do půlnoci, můžeš dát vědět otci Dominikovi, aby zavolal policii?"

***
Pak se nade mnou ozval známej hlas, který mě vytrhnul z omráčenýho hloubání nad životem a smrtí.
"Susannah?"
Zvedla jsem hlavu. Nic by mě už nemohlo překvapit víc. Za mnou stál se starostlivým výrazem ve tváři Jesse.
"Jé," vydechla jsem ohromeně. "Ahoj! Kde se tady bereš?"
"Volala jsi mě," prohlásil Jesse.
Jak mě vůbec mohlo někdy napadnout, říkala jsem si vyčítavě, když jsem tak na něj civěla v poloze na zádech a s otevřenou pusou, že by nějakej kluk, třeba Tad, mohl bejt tak hezkej jako Jesse? Všechno, od jizvy v obočí až po ty jeho tmavý vlasy, který se mu na krku kroutily, bylo dokonalý. Jesse byl typickej případ kluka, kterýmu se v jednadvacátým století říká řízek.
Zase se choval s tou svou obvyklou starosvětskou zdvořilostí. Naklonil se ke mně a podal mi ruku, abych se mohla zvednout… svou hladkou, snědou ruku bez jedinýho kazu. A bez alergický vyrážky.
Chytila jsem se jí a Jesse mi pomohl vstát.
"Jsi v pořádku?" zeptal se, nejspíš proto, že jsem zdaleka nepyskovala tak jako normálně.
"Jasně." Sice mokrá až na kost a páchnu rybinou, ale v pořádku. "Jenže… já tě nevolala."
Z protějšího rohu se ozvalo hluboký zavrčení.
Marcus se vyškrábal na nohy. Byl celej pokrytej rybím slizem. "Cos to sakra udělala?" zasyčel.
Nejdřív jsem si vůbec nedokázala uvědomit, kde to jsem a co tady dělám. Nejspíš se mi to všechno pomotalo v hlavě, když se mnou voda praštila o zeď. Skvělý, pomyslela jsem si ironicky. Amnézie mi teda ještě scházela. Zejtra při písemce z geometrie zazářím.
Potom můj pohled padl na Tada - pořád ještě pokojně oddychoval na gauči a mezi jeho bosejma chodidlama ležela na podlaze chcíplá tropická ryba - a pak jsem se vzpamatovala.
No jasně. Tadův strýc Marcus se nás pokusil zabít. Zabil by nás, kdybych mu to nepřekazila.

Krajina plná stínů

17. července 2009 v 10:28 | Nessa |  Knížky

Krajina plná stínů - Meg Cabot


Obsah:

Hlavní hrdinkou celé série je Susanah Simonová. je jí 16 a stěhuje se z New Yorku do Carmelu - malého města v Kalifornii, kde bydlí nový manžel její matky. A jeho tři synové. Suzin otec zemřel, když byla malá, což ale neznamená, že ho tehdy viděla naposledy. Susanah má totiž zvláštní nadání. Je mediátor - vidí a slyší duchy lidí, kteří z nějakého důvodu neodešli do "krajiny plné stínů". Což znamená, že zůstalo něco nedořešeného, s čím se potřebují vypořádat než se odeberou na onen svět. A od toho jsou mediátoři, aby jim pomohli. Díky tomu se Suze dostává do řady problémů a plno lidí si myslí, že je divná. Má jen jednu dobrou kamarádku Ginu a ta pochopitelně zůstává v NY. Carmel má být nový začátek, ze kterého ale Suze není vůbec odvázaná.
Tři bratři - Jake, který neustále spí a bude ten rok maturovat, Brad, který je stejně starý jako Suze a docela na něj letí holky a nejmladší David, ze kterého roste malý Einstein - pro Suze taky nejsou úplná výhra. Nejsou ale to jediné, s čím se musí smířit. Přímo v jejím pokoji totiž kdysi zemřel člověk jménem Jesse. A duchové obvykle tráví svůj čas tam, kde zemřeli. Suze má tedy v pokoji chlápka z minulého století, který je mladý a řekněme víc než přitažlivý.
Ani škola není samý med. Misijní škola Junipera Sery je nábožensky zaměřená, vyučují tam jeptišky a ředitel je kněz. Jinak je ale úplně normální a studenti jsou jako kdekoli jinde v americe. Ukáže se, že ředitel - Otec Dominik je taky mediátor, takže se zdá, že by Suze mohla mít práci ulehčenou. Ale jen do chvíle, než potká Heather. Dívku, na jejíž místo nastoupila do školy. Heather je pochopitelně duch, vystřelila si mozek z hlavy, když se s ní její přítel Bryce rozešel. A teď se mu snaží pomstít. Suze ho zachrání, ale tím se věci jen zhorší - Heather si myslí, že chce zaujmout její místo a stává se nebezpečím pro celou školu.
Samozřejmostí je happy ending, ale ne zas tak úplný - odnese to velká část školy a nebýt známosti s otcem Domem, který ví všechno a zahladí to, Suze by si to nejspíš pěkně schytala.

Můj názor:

Tohle mám moc ráda, přirovnala bych to k trochu praštěnější a ne tak propracované(nejsou tam až ta rozpracované pocity postav) verzi stmívání. Najdete tam hodně společných věcí, může za to i fakt, že autorky spolu dokonce i psaly, takže se znají. Suze je obyčejná holka, chce mít kamarády, nebýt za úplné pako a proplouvat normálně životem. Nemá to ale jednoduché. Kamarády má, ale musí před nimi hodně věcí tajit. Před rodinou jakbysmet. A Jesse je zpočátku taky problém. Než se ti dva usmíří, dá to hodně práce.
Knihu mám strašně ráda, čte se to samo -je psaná z pohledu Suze. Takže pokud máte rádi stmívání, rozhodně doporučuju =)

Ukázka :

Ne že bych toho kluka chtěla uhodit. Zatím ne. Ale neměla jsem k tomu daleko. Heleďte se - cestovala jsem miliony kilometrů, abych mohla bydlet v domě se třema potrhlejma klukama; ještě jsem si ani nestačila vybalit, ale prakticky jsem už stačila skoro rozbrečet vlastní mámu. A teď jsem navíc zjistila, že v mým pokoji bydlí duch. Může se na mě někdo zlobit, že z toho zrovna neskáču nadšením do stropu?
"Hele," řekla jsem, vyskočila na nohy a obešla zezadu křesílko. "Můžeš se poflakovat, kde ti je libo, amigo. Kdekoli. To je mi fuk. Ale nemůžeš to dělat tady."
"Jesse," řekl, ale nepohnul se.
"Cože?"
"Řekla jsi mi amigo. Myslel jsem, že bys třeba ráda věděla, jak se jmenuji. Jmenuji se Jesse."
Přikývla jsem. "Fajn. Tak jo. Jasně. Takže Jesse. Nemůžeš tady zůstat, Jesse."
"A ty?" Jesse se na mě usmál. V obličeji byl moc hezký. Tak hezký, že v naší škole v Brooklynu by ho hned zvolili kapitánem týmu a předsedou třídy. Byl to ten typ kluka, co si je Gina vystřihovala z časopisů a lepila nad postel.
Ne že by byl hezoun. To vůbec ne. Ale vypadal… nebezpečně. Pořádně nebezpečně.
"A já co?" Věděla jsem, že se chovám hrubě. Ale bylo mi to fuk.
"Jak se jmenuješ ty?"
Zírala jsem na něj. "Hele. Řekni mi, co potřebuješ, a zmiz. Je mi vedro a potřebuju se převlíct. Neměla jsem ani čas -"
Přerušil mě, tak přívětivě, jako by vůbec neslyšel, co jsem řekla: "Ta žena - tvá matka - ti říkala Suzie." Blýskl po mně černýma očima. "To je zkratka pro Susan?"
"Susannah," opravila jsem ho neochotně. "Jako v tý písničce. Sjíždím z hor do údolí, kde hučí Tennessee, jedu za svou Susannah přes hory přes lesy."
Usmál se. "Tu znám."
"Jasně. Nejspíš vedla hitparádu, když ses narodil, ne?"
Nepřestával se usmívat. "Takže tohle je teď tvůj pokoj, Susannah?"
"Jo," souhlasila jsem. "Je to můj pokoj. Takže bys měl vypadnout."
"Já bych měl vypadnout?" nakrčil udiveně jedno tmavý obočí. "Bydlím tady už sto padesát let. Proč bych měl jít pryč zrovna já?"
"Protože." Už jsem fakt začínala zuřit. Možná proto, že mi bylo tak horko a potřebovala jsem otevřít okno, ale okno bylo až za ním a já se k němu nechtěla dostat tak blízko. "Tohle je můj pokoj. A nehodlám se o něj dělit s nějakým mrtvým kovbojem."
To ho dostalo. Sundal nohu z křesla a narovnal se. Najednou jsem přála, abych radši držela klapačku. Byl vysokej, mnohem vyšší než já, a to mám v těch kotníkovejch botách přes sto sedmdesát.
"Nejsem kovboj!" informoval mě rozčileně. Pak něco nezřetelně zabručel španělsky, ale protože jsem měla ve škole jen francouzštinu, neměla jsem ani páru, co to mele..

***
"Proč to děláš?" vřískala Heather. "Proč mě nenecháš na pokoji?"
"Proto." Byla jsem pomlácená, měla jsem vyraženej dech, po zádech mi tekly čůrky a po ničem jsem netoužila tolik jako po tom, abych ji mohla nechat, jít domů, vlízt si do postele a spát asi tak milion let.
Ale nešlo to.
Místo toho jsem ji kopla doprostřed hrudníku, takže zavrávorala a ucouvla do středu kruhu. V momentě, kdy klopýtla o fotku, kterou dala Bryceovi, se díra nad její hlavou znova otevřela. Zároveň ji obklopila rudá mlha, tak těsně, jako by ji obalila tlustá vlněná deka. Už se z ní nedalo dostat. Aspoň ne tak snadno.
Rudá mlha obalovala Heather tak hustě, že už jsem ji neviděla, ale pořád ještě jsem ji slyšela. Ječela tak nahlas, že by to probudilo i mrtvolu - až na to, že jediná mrtvola tady byla ona. Nad hlavou jí zase zaburácel hrom. Viděla jsem, jak se v černý díře, která se nahoře rozšiřovala, třpytí hvězdy.
"Proč?!" vřískala Heather. "Proč mi to děláš?!"
"Protože," nadechla jsem se, "jsem mediátor."
A pak se staly dvě věci naráz.
Rudou mlhu, která ji obklopovala, to začalo vtahovat zpátky do otvoru. I s Heather.
A robustní sloupy, který podpíraly klenbu, se najednou zlomily jediným křupnutím jako párátka.
A chodba se začala řítit na mou hlavu.

Meg Cabotová

17. července 2009 v 9:43 | Nessa |  A - F
Série Mediátor:
4. Temná je noc
5. V pasti
6. Čtvrtý rozměr lásky

Richard Scott Baker

16. července 2009 v 21:29 | TePa |  A - F
Princ Ničeho (Trilogie) :
Kniha první - První přichází tma

Kam dál